Odkud se vzaly běžky? Výlet do dějin klasického lyžování

Historie běžeckého lyžování je plná zajímavostí. Lze v ní například zjistit, kdo poprvé na lyžích běhal, kde se objevily hole a jak to bylo s vázáním a vosky.


Víte, kdy se objevují, historicky podloženo, první lyže? Náznaky o existenci něčeho takového existují už na kresbách starých zhruba 4 000 – 4 500 let, které se objevily například v Rødøy v Norsku. Podobně staré pozůstatky lyží se našly rovněž ve švédském Hotingu.

Běžecké lyže se pravděpodobně narodily v takzvané Ugro-Lap oblasti, někde mezi západní Sibiří a Laponskem. Původně sloužily ohoblované dřevěné fošny pouze k přesouvání se po sněhu z místa na místo, sport a rekreace přišla na řadu až mnohem později. Praotcem všech lyží jsou samozřejmě běžky, nebo jinak řečeno, předchůdcem všech ostatních stylů je běh na lyžích. Tedy za předpokladu, že tehdejšímu šoupání tak budeme říkat. Lyže coby nástroj ke sjíždění, ať již telemarkovým obloukem, nebo kristiánkou, se objevují až mnohem, mnohem později.

Novodobým vynálezem je rovněž dvojice holí pomáhající lyžařům se stabilitou. Až do devatenáctého století se používala jen jedna dlouhá hůl. Sloužila jako opora při jízdě a zatáčení, k brzdění, i jako zbraň. Dvě hole začali používat až Telemarčané, což bylo spojené se sportovním využitím lyží.

Po stopách krále Haakona

Nejslavnější legenda týkající se běhu na lyžích se datuje k roku 1206 a odehrává se v době občanské války mezi klany Birkebeiner a Bagler. Když mírumilovný birkebeinerský král Haakon III. umřel, klan Baglerů spřádal plán, jak zavraždit následníka trůnu, kterým byl ještě malý Haakon IV. Skupina králových poddaných včetně jeho palácové stráže ale nehodlala nic takového dopustit, milého krále sebrala a rozhodla se pro jeho přemístění na sever do Trondheimu, kde mohl být lépe chráněn. Po pár dnech cestování v divoké sněhové bouři však družina uvízla na místě.


K pokračování v cestě našli odvahu jen dva strážní, jež připoutáni k lyžím nesli dítě zbývajících padesát čtyři kilometrů přes vánici do bezpečí. Legendu epickým způsobem odvyprávěl v roce 2016 do kin uvedený snímek „Poslední král“ (viz trailer k filmu).

Dnešní Birkebeiner závod připomíná tuto událost – závodníci nosí batohy s hmotností 3,5 kg – zátěž simuluje váhu malého prince. Můžete samozřejmě hádat, kolik že kilometrů Birkebeiner měří (ano, je to 54 km).

První oficiální lyžařské závody byly organizovány norskou armádou v roce 1767. Již tehdy šlo o peníze. Existovaly disciplíny jako střelba a lyžování (předchůdce dnešního biatlonu), sjezdové lyžování a závody v plné vojenské výstroji. Když bylo v roce 1826 norské lyžařské vojsko rozpuštěno, místní civilní ski kluby převzaly organizaci závodů. A jak Norové postupně migrovali po celém světě, představili svůj styl i ostatním. Běh na lyžích, který se původně vyvinul jako vojenská potřeba, se tak nakonec stal zdraví rozvíjející disciplínou.

V roce 1888 jel norský vědec Fridtjof Nansen na lyžích přes neprozkoumaný jižní konec Grónska. Později vydal o expedici knihu, která zažehla velký zájem o lyžování v celé Evropě.

Chamonix hostí první zimní olympiádu

Lyžařské kluby se vyrojily prakticky ve všech státech, často s Nory, sloužícími jako organizátoři a instruktoři. Pro severskou zemi byl rozmach jejich sportu po světě velkým počinem, na který byli patřičně hrdí. Zároveň je ale znepokojovalo, že ztrácí kontrolu nad svým národním sportem. Než byla v roce 1924 založena Mezinárodní lyžařská federace (FIS), existoval Mezinárodní lyžařský kongres, v jehož čele byl vždy alespoň jeden norský zástupce. To znamenalo, že na jakékoli běžecké akci zorganizované v Evropě nebo Americe se musela dodržovat norská pravidla. Třeba to, že podle tradice musel být ideální lyžař nejen fyzicky fit, ale také morálně  na výši.

Nor Thorleif Haug, trojnásobný olympijský vítěz na Hrách v Chamonix 1924 – v bězích na 18 a 50 km a v severské kombinaci. Zdroj: www.skiinghistory.org

První velká událost v běhu na lyžích byly první zimní olympijské hry konající se v Chamonix ve Francii v roce 1924. Pouze muži byli „způsobilí k účasti“, a to v závodech na 18 km a 50 km. V roce 1936 byla přidána štafeta na 4x 10 km. Ženy se nakonec objevily na scéně v roce 1952 na zimních hrách v Oslu, v závodě na 10 km klasicky. Dvě významné změny se staly až roku 1988. Tou první bylo rozdělení stylů na klasickou a volnou techniku, které se začalo zkoušet na hrách v Calgary.

Druhou změnou bylo pevné zakotvení obou technik do programu zimních olympijských her 1992 v Albertville. Jedna věc však zůstala v průběhu let nezměněná, a to pokračující nadvláda skandinávských lyžařů. Symbolizují ji taková jména jako Björn Daehlie, Marit Björgenová či Ole Einar Björndalen (i když ten coby biatlonista vedle běhu na lyžích také skvělé střílí na terče…) – co do počtu získaných medailí pod pěti propletenými kruhy jsou nejlepšími sportovci celé historie zimních olympiád.

Když lyžovat, pak s pastí na krysy

Stejně jako historie jako taková je zajímavý i vývoj vybavení. Všichni bezesporu známe prkénka různých délek vybavená kandahárovým vázáním, do kterého přišly kožené boty opatřené řemínkem s volnou patou. Velkou velmocí ve výrobě dřevěnek byli, nikoliv překvapivě, právě skandinávští výrobci. Namátkou tu uvádíme původní značky, mezi které patřil i český Artis. První revolucí u lyží bylo roku 1955 představení nového materiálu na lyžích vyrobených firmou Kofler z Rakouska. Kofix polyetylén byl přidán do lyžařské skluznice a začala éra nových materiálů.

Nejinak tomu bylo u vázání, kde vývoj začal již mnohem dříve. Námořník, odvážný lyžař, inženýr a vynálezce Bror With, který žil v letech 1900–1985 v Oslu, je spojen se vznikem značky Rottefella. V roce 1927 vymyslel nové revoluční běžecké vázání, které si vytvořil pro běžecký závod. Pro montáž použil součástky z několika starých kol, které v kovářské peci proměnil v běžecké vázání nového typu. Před startem závodu si jeho netradičního počinu všiml korunní princ Olav, přítomný mezi diváky, a zavolal na něj: „Jaký druh vázání používáš?“ Bror okamžitě odpověděl: „Ale, jsou to jen dvě pasti na krysy (rat traps), které jsem koupil v železářství!“ A právě z tohoto slovního spojení vznikl název Rottefella. Vázání bylo později patentováno a stalo se standardem pro následujících padesát let.

Dalším důležitým mezníkem byl vývoj vosků. Firma Holmenkol je známá jako nejstarší výrobce lyžařských vosků na světě. Dr. Max Fischer založil společnost nazvanou „Vereinigte Wachswarenfabrik AG, Hornung u Dr. Fischer“ již v roce 1922 v Ditzingenu v Německu. V té době se Fischer, doktor chemie a sám nadšený skokan na lyžích, zabýval především vývojem vosků na podlahy a svíčkami. Brzy ho ale napadlo, že by z jeho profesních znalostí mohl profitovat i jeho koníček, a tak začal v laboratoři míchat parafíny a jiné vosky a používat je pro voskování svých lyží. Výsledek byl pozoruhodný. Dřevěné lyže již nebyly nasáklé vodou, jejich skluzné vlastnosti byly vynikající a Dr. Fischerovi skákání přinášelo ještě větší potěšení.

Ve stejném roce, kdy Max Fischer založil výše jmenovanou společnost a nazval ji po svém nejoblíbenějším skokanském můstku v areálu v Oslo (Holmenkollen), vytvořil i druhou řadu produktů, lyžařské vosky. Po záplavě norských a švédských úspěchů a objevů připomeňme ještě jeden, který jde kupodivu na vrub někomu jinému, a to Američanům. Ti na ZOH v Innsbrucku v roce 1976 poprvé použili k mazání špiček a patek běžeckých lyží vosky sjezdařské, což znamenalo další posun ve vývoji a další zrychlení běhu na lyžích.

Zdroj: Fischer Sports GmbH

Bruslíš, bruslím, bruslíme

Závěrem dovolte pár podrobností k již zmíněné „nové“ technice běhu, tedy k bruslení. Po mnoho let se v běhu na lyžích užíval jediný způsob pohybu vpřed – tzv. diagonální krok, kdy obě lyže zůstávají v připravené stopě. Lyžaři ale změnou techniky voskování skluznice lyží změnili i běžecký styl. Tam, kde dříve k překonání stoupání potřebovali přilnavý vosk zabraňující podkluzování, začali používat techniku kolébavého kroku, tedy bruslení, přičemž skluznice lyží mají namazané „skluznými“ vosky.

Během Světového poháru v roce 1982 poprvé popularizoval bruslení Bill Koch ze Spojených států. Tato technika byla označená jako volný styl a byla od té doby považovaná za protiklad stylu klasického. Bruslařská technika byla zpočátku užívaná především u dálkových běžeckých závodů, většinou ve Skandinávii. Lyžař udržoval jednu lyži ve stopě a druhou se odrážel, čímž dosahoval dopředného zrychlení. Posléze se bruslení, které je rychlejší než klasická technika, vyvinulo k dnešnímu stylu. Běžecké tratě pro bruslařské závody nemají upravované tradiční stopy, vyjma v místech, kde to je z důvodu bezpečnosti závodníků potřebné (sjezdy s vyústěním do zatáček apod.).

Text: Daniel Baran

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (Nehodnoceno)
Loading...

Mohlo by Vás zajímat